Je listopad. Padají listy ze stromů a na mě padá smutek. Vzpomínám na všechny blízké i vzdálené, kteří mě předešli. Je zvláštní, jak nádherně v tuto dobu vypadají hřbitovy. Když se setmí, naskytne se obzvlášť krásný pohled. Světla svíček na hrobech dokazují, kolik mrtvých je pro nás stále živou vzpomínkou. I já jsem se rozhodla zapálit jednu svíčku. Oživit jednu vzpomínku. Připomenout člověka, kterého jsem nikdy nepoznala, ale jeho svědectví se mi vrylo do srdce. Před dvěma lety jsem se přihlásila na virtuální exercicie. A občas jsem si přečetla rubriku Duchovní doprovázení. Přiznám se, moc jsem tomu nerozuměla. Až jednou… Na začátku roku 2008 se tam objevil třikrát příspěvek „<a href="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?RS=Ch&amp;rubrika=12&amp;sub=2&amp;sw_=navig&amp;ac_=anotace&amp;pg=0">O životě</a>“. Nejprve jsem tomu nechtěla uvěřit. Nějaká paní Nováková přistupuje na výzvu autora webových stránek a je ochotná psát o sobě a životě. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby paní Nováková nebyla vážně nemocná a sama nevěděla, kolik času jí je ještě vyměřeno. Protože ve mně byla ještě živá vzpomínka na mého kamaráda, který podobnou cestou prošel, v duchu jsem se zlobila na tuto opovážlivou žádost. Netušila jsem ovšem, že paní Nováková tento úkol zvládne s přehledem. Dodnes jsem jí vděčná za to, jak otevřeně a upřímně tenkrát napsala své pocity a myšlenky. Nebyla jsem sama, která poznala hloubku jejích příspěvků. Její články si získali spoustu čtenářů, mnozí z nich dokonce podle stylu psaní poznali o koho se jedná, a tak i diskuse stojí za přečtení. Zrovna v jednom diskusním příspěvku, který napsala paní Marie, je věta vyjadřující i mé pocity:
„Představuji si nepředstavitelné, že ona už zná odpovědi na otázky, co si všichni klademe a stojí v pravdě. Jen na chvíli jsme se tady potkaly a jsem tomu ráda.
Naplnila se tak slova paní Novákové, když psala: „Tolik můžu „dát“, na víc teď nemám. Ale z druhé strany za to něco „chci“. Chci, aby mě to bavilo a abych z toho taky něco měla. Zkusím to popsat přirovnáním: Ráda si s tebou „zahraju tenis“, ale nestojím o „pinkání o zeď“ W22; o psaní do prázdna, s minimální odezvou.“
Dala hodně a myslím, že nejenom mě. Na závěr přidávám jedno z jejích svědectví. Může být velkou výzvou pro nás. Myslím, že je důležité se modlit a přijímat svátosti, dokud jsme plni síly, protože nevíme dne ani hodiny, kdy budeme nuceni žít z podstaty…
„Povětšinou jsem nedokázala ani "modlit se". Mám dojem, že se mi stalo právě to, o čem jsem ti nedávno psala. Že možná nebudu schopná modlitby a budu muset žít z podstaty. Jen jsem nečekala, že to přijde tak brzo. Nedalo se než čekat, až (nebo zda vůbec) to přejde. Ty dny jsem měla skutečný strach. Pořád ještě ne ze smrti, ale z bolesti, kterou nezvládnu. Tolik o mně, abys byl v obraze.“