Nekonečný díl o prožívané spiritualitě ukázal něco z nového obrazu duše vzhledem k osobně prožívanému Absolutnu. Jakoby prostor dialogu dostal dva rozměry navíc, a tím se stal trojrozměrný. Máme v něm: 1) naše normální Já, 2) interioritu morálních příkazů a vnitřního člověka; 3) jakési zvláštní "Ty", které vystupuje jako partner dialogu vůči mému "Já". Moje Já se cítí být osloveno i na jiné než na čistě interní rovině závazků a příkazů. Minulé pokračování končilo konstatováním, že tento moment charakterizuje novou etapu duchovního života, která se zásadně liší od předešlých zkoumání a popisů. A navíc tvoří klasický konflikt mezi zákonem a svobodou, kvůli kterému byl zabit jeden zajímavý člověk v Palestině před zhruba dvěma tisíci lety. A ještě půl století předtím jiný zajímavý filosof v Athénách. O co jde?
/n/n
Jeden z exercitantů vyjádřil velmi trefně vztah k zákonu, a to formou následujícího přirovnání. Například v rodině existuje celá řada povinností, které je třeba vykonávat, aby byl v bytě nebo v domě pořádek. Je nutné luxovat, vynášet koše, umývat nádobí a tak podobně. Dokud všechno normálně funguje a povinnosti se plní, pak není třeba nic řešit. Tento stav zobrazuje situaci, kdy člověk nese a uchovává "zákon v srdci", jak se píše na některých místech Bible (Jeremiáš, Ezechiel). Jenže někdy dojde k tomu, že se tyto povinnosti zanedbávají, a dokonce soustavně. Pak je nutné, aby hlava rodiny direktivně vyhlásila "zákon", který bude v rodině zabezpečovat pořádek. Táta či máma řekne, že Martínek bude každý týden vysávat. Jenže Martínek je líný a pořád se snaží tento "zákon rodiny" obcházet. Třeba vysává pouze obývák, a to v silně nepravidelných etapách. A tak je nutné nařízení upřesnit: "Budeš každý čtvrtek luxovati v celém bytě rodiny tvé a nevynecháš žádnou místnost, kterou koberec pokrývati bude." Zde tkví jádro pudla ve vztahu k zákonu. Prvotní záměr, který měl na mysli domácí pořádek, se rozplyne v debatách, jestli kobereček na záchodě se také počítá – a jestli nevadí, že Martínek vysaje až v pátek místo čtvrtka.
/n/n
Přesně to samé se stalo i s Hospodinovým zákonem daným na Sinaji, na což poukazuje Pavel v Listu Římanům. Jeho teologická argumentace proti slabosti Mojžíšova zákona není ve své podstatě nic jiného, že předešlá teze v jiném balení. Ale vraťme se k problémům s morálkou, protože nová etapa duchovního života vyžaduje své – totiž svobodu. Tu měl Pavel, Ježíš, Sokrates. Ne že by nectili zákon, přesně opačně: Sokrates jde jeho jménem na smrt (viz dialog Kritón), Ježíš zákon naplňuje svou smrtí (viz evangelia), Pavel se považoval za zapáleného farizeje připraveného jménem Mojžíšova zákona zabíjet křesťany v Damašku (viz Pavlovy spisy v Novém zákoně). Tento zajímavý vztah k zákonu a k morálním předpisům ukazuje na osobní étos, který již není živený z hádky o pravidla. Jednání dotyčného není určováno pocitem, že je nutno úzkostlivě dodržovat každé písmenko a každý předpis. Ale pozor, nejde o českou či italskou laxnost k zákonu, jež ve své podstatě ukazuje na lhostejnost a na pohrdání pravidly. Příklady oněch tří velikánů ducha ukazují, že jejich vztah k zákonu je diktován osobním étosem svobody, která si jako maximu pro jednání bere něco jiného než literu zákona. Tito jednotlivci žijí z ducha. Tak se metaforicky a obrazně nazývá nový základ étosu, do něhož vstupuje "duchovní člověk" na základě vztahu k osobně prožívanému Absolutnu. Když se farizeové ptali Ježíše, které z přikázání je nejdůležitější odpověděl jim, že nejdůležitější přikázání zní následovně: "Miluj Boha celým svým srdcem a bližního svého jako sama sebe." Tím Ježíš řekl, že zajisté platí i všech ostatních deset přikázání – ale tím také shrnul podstatu Desatera do paradoxního přikázání. Všichni (a on také) přece víme, že lásku nejde dát jako příkaz, protože ji nelze vynutit. Je darem, svobodně dávaným a svobodně přijímaným. Zato lze vynutit a kontrolovat luxování celého bytu v pátek. V popsaném napětí tkví rozdíl mezi zákonem a svobodou. Svoboda je maximum plnosti života skryté v jádru zákona. Jenže jako každé maximum, je i tento postoj realizován pouze v maximu nasazení se pro plnost života ve svobodě a v pravdě. A tento paradox duchovního života stojí za další zkoumání. Nutí rozlišovat mezi literou zákona a jeho smyslem v té či oné situaci.
/n/n