Pokud se podíváme na dnešní vládu, tak ji odmítá podle rychlého průzkumu LN ze 2. 6. 2011 skoro 90 % tazatelů. Jinak řečeno, všichni jsou proti vládě, kromě placených médií, církví a lidí, kteří se z těch či oněch důvodů o politiku nezajímají. Pak bychom se ale měli zamyslet nad rolí dnešních médií, která svou kvalitou a lhaním připomínají Božskou komedii (1321), ovšem v její pekelné stránce.

Projděme si jednotlivé pekelné stupně s Dantem a Beatricí, od nejlepšího k nejhoršímu. Dante měl devět pekelných sfér. Tolik času bohužel nemám, rozdělím média jen do pěti skupin. Vezmu vždy jeden příklad a na něm ukážu danou neschopnost reflektovat politické dění v jeho pravdivém a celostním rozměru. Náš web nemá ambice sloužit jako systematický komentátor společnosti a politiky, proto se cesty do pekel přímo neúčastníme. Pokud bych nás měl zařadit, tak snad do prvního pekelného kruhu s tím, že se snažíme zcela neplaceně a vedle své práce věnovat závažným společenským jevům. Viz naši rubriku Analýzy nebo Res publica. Do kruhu Dantova očistce bych prozatím nezařadil žádné z našich politizujících médií.

První pekelný kruh – Deník Referendum

Okruh nadšenců a jejich sponzorů drží tento levicově-liberální internetový deník od listopadu 2009. Zajímavý je soubor komentářů a výběr nejdůležitějších zpráv z domova. Líbí se mi vcelku vyvářená kritika současné vládní politiky, ale chybí vlastní systematické analýzy nejdůležitějších vládních rozhodnutí a připravovaných zákonů. Občas se někdo podívá na nějakou připravovanou vládní reformu v souvislosti se svou profesí (učitel, lékař apod.) a něco o ní napíše. Ono „někdo“ a „něco“ je trochu málo. Chybí také celkový přehled politického myšlení v Evropě a ve světě. Navíc deníku při současném stylu vedení docházejí peníze a není jasné, jak bude web dále pokračovat. To je ovšem problém všech občanských aktivit, včetně našeho webu. Lidé, kteří chodí do práce a nekradou, mají na politiku méně času než ti, kteří už mají nakradeno a jejichž jedinou vášní je hraní golfu a provozování politických machinací s kamarády, co spolu mluví. Je jasné, že budeme vždy o krok pozadu v praktické mocenské mediální manipulaci. Ale můžeme být i o krok napřed, pokud víme a píšeme, kam společnost směřuje a co by měla chtít. To ovšem Deník referendum příliš nereflektuje, viz třeba chybějící debaty pod články. Jenže nezájem o veřejné věci představuje bolest české veřejnosti už od Karla Čapka. Ale první pekelný kruh představuje slušné umístění na české opoziční mediální scéně.

Druhý pekelný kruh - Britské listy

Podle Wikipedie představují BL publicistické periodikum. Jejich vydavatelem byl od roku 1996 do roku 2001 Jan Čulík, který je 1996 založil jako rubriku na webu Neviditelný pes. V roce 1999 se Britské listy osamostatnily a od roku 2001 je jejich vydavatelem Občanské sdružení Britské listy. Soubor článků tvoří pestrý mazec kvalitní žurnalistiky, výborných překladů ze světového tisku, hlavně britského, kulturní kritika, karikatury a zajímavé zpráv ze světa, včetně analýz českých médií. Na rozdíl od Referenda však BL občas sklouznou v kritice české politiky do bezzubé emocionality a babičkovského lamentování nad výstřelky médií nebo českých partajníků. Proč ne, pokud by měly systematické analýzy dění. Občas se hlouběji věnují školství a částečně i ekonomice. Záporem jsou i předsudky redaktorů vůči náboženství a vůči církvi. Teologické a eklesiologické články v BL mají mentální úroveň Zdeňka Nejedlého, který do boje proti tmářům zapřáhl převyprávěného Aloise Jiráska. Kritika náboženství a církve je dobrá věc, děláme ji třeba na našem křesťanském webu. Veřejně projevovaná hloupost je věc zcela jiná a zcela nepotřebná. Zkrátka, původně kvalitní BL šly v poslední době dolů v úrovni a ve stylu, což je řadí do druhého pekelného kruhu.

Třetí pekelný kruh – Týdeník Respekt

Znal jsem první podobu Respektu již od listopadu 1989, kdy skupina disidentských novinářů pod vedením Rumla, Lampera a Mlynáře vydávala pro potřeby OF periodikum nazvané Informační servis. Tehdy to byl jeden z prvních nezávislých zdrojů informací v Československu. V redakci Respektu pracovalo mnoho známých novinářů, odhalili pár zajímavých afér. Z krizového vývoje průšvihů a procesů se ovšem poučili a stáhli se zpět do pohodlné ulity. Redakce skončila se skutečnou investigativní žurnalistikou pracující ve stylu „padni komu padni“. Pak se nechali koupit miliardářem Bakalou, který tento prodělečný pravicový týdeník zachránil před bankrotem. Respekt ukazuje relativní dno, kam se dostali disidenti, kteří se chtějí v Česku živit novinařinou a přitom si hrají na nezávislé myslitele. Investigativní žurnalistika skončila úplně, přešla do líbivé povrchnosti. Obsahem jde o pravicově naladěné drby z české politiky. K pražské kavárenské drbárně se přidává všehochuť ze světového tisku, který si vzdělanější část redakce čte ráno při kafíčku. Respekt dnes zveřejňuje v rámci obecné desinformace jen ty drobty, které jim lobbisté dovolí ukrást pod stolem. Články mají po formální stránce asi nejlepší úroveň u nás, mediální call-girls z Respektu umějí dobře psát. Čeští magnáti si tento týdeník drží ve své stáji kvůli jeho zašlé slávě a kvůli poslednímu zbytku autority, který veřejnost chová vůči tomuto periodiku. Zdánlivá nepokaňkanost kdysi slušného týdeníku se hodí při různých desinformačních kampaních. Občas je totiž potřeba uchlácholit veřejnost alespoň nějakým „odhalením“ a „pravdou“. Hoši z Respektu svižně přiskočí a se sobě vlastním respektem k vládnoucí moci a k penězům danou aféru pojednají. Dokonce i objektivně, což je na celé demagogii to nejkouzelnější. Třetí pekelný kruh patří Respektu za despekt k pravdě. Ti hoši jsou dost chytří na to, aby věděli, kam se propadli: corruptio optimi pessima.

Čtvrtý pekelný kruh - Aktuálně.cz

Všechuť tohoto inteligentnějšího bulváru ukazuje na aktuální stav české mediální scény. I ti lepší žurnalisté jdou málokdy do hloubky. Zaměnili objektivitu poznání za výčet různých postojů toho či onoho politika nebo aktéra. Špatnou úroveň vyvažují blogy známých osobností, kteří zde píší kvůli velké čtenosti stránek. Na mediální rozháranosti webu je vidět typická bolest českého žurnalismu. Nikdo nemyslí, ale zato všichni o něčem pořád píší. Web je koupený velkými penězi asi stejně jako Respekt, ale vliv mocenských skupin není tolik vidět. Obsah je různorodý až chaotický, bez jednotného pohledu na věci. Svět pro tento web neexistuje, jen aktuální konfigurace zpráv. To jej řadí pod uvážlivější Respekt, do nižšího pekelného kruhu. Názorové weby mainstreamového proudu mají za úkol vytvořit platformu, která bude vydělávat na reklamě a poslouží jako vědomý tvůrce veřejného mínění. To je krásně vidět při manipulaci s fakty ve stylu „nastolování agendy“ (agenda-setting). Tento web reprezentuje podnikatelské skupiny, které si drží určitý odstup od aktuálních zlodějen, protože žijí ze zájmu veřejnosti. Pak ovšem trochu pravdy neuškodí. Lidi o ni stojí a my jim dáváme přesně ten produkt, o něž mají aktuální zájem. Webovky typu Aktuálně šikovně nastolují i politickou agendu, kterou nutí zlodějské politiky upravovat určitá rozhodnutí, například v otázce důchodové nebo zdravotnické reformy. Ve velkých věcech ovšem linie nestrpí kompromisu, protože jedině s pravicovou vládou my podnikatelé nebudeme platit daně. Ovšem pokud současná pravice zničí stát tak, že my podnikatelé budeme muset lidem platově připlácet na rozkradený důchod a zdravotnictví, tak to jsme už proti. Pročež vypustíme naše statečné a odvážné novináře, aby nastolili právě tu agendu, která je v našem dlouhodobém podnikatelském zájmu. Za to je přece platíme: aby dělali, co mají.

Pátý pekelný kruh - veřejnoprávní TV a české noviny

Jedním slovem: jde o vědomé lhaní a manipulaci s pravdou v zájmu vládnoucích mocenských skupin. Vlastně jen jedné skupiny, což je velký kapitál a lobbisticko-politické skupiny, které jsou na něj napojené. Prostituce veřejnoprávní TV se stala v době mafiánského kapitalismu o to smutnějším faktem, že na ni povinně přispívám jako koncesionář. Veřejno-právní média jako Český rozhlas a televize mají podle svého určení přímo sloužit nám občanům, protože si je přímo platíme z našich poplatků a nikoliv z vládou kontrolovaných daní. Úpadek české demokracie je přímo vidět na úpadku hlavních zpráv a celkové žurnalistiky. Jakž takž se drží druhý program TV. Kvalitní pořady se dají na dvojce až kolem půlnoci, čímž zkorumpované vedení dodrží povinné kvóty vysílání. Zprávy jsou tradičně ve stylu divertimenta. Rozkrádačka ve stylu důchodové či zdravotní reformy se přikryje záchranou sympatického malého Alíka černovické babičky. Víte, on chudák pejsánek spadl do kanálu; ale vytáhli jej místní hasiči a tož to dobře dopadlo, viďte milí diváci. Tuto nejhrubší sortu oblbování se veřejná telka naučila od placené Novy, svůj ke svému. K českým novinám typu Lidovek nebo MF Dnes nemá cenu nic dodávat, kromě analýzy jejich vlastnické struktury. Klikněte si na tyto čtyři stránky z jedné studie, abyste viděli, kdo a jak ovládá hlavní české listy (celou prezentaci najdete zde). Poslední pekelný kruh českého žurnalismu prostě jen zpívá písně svých chlebodárců. Dělají to radostně a pilně pod taktovkou svých šéfredaktorů, kteří se cenzurují sami. Kde by dostali tolik na ruku? Linie listu je šéfredaktorovi dána na vědomí telefonem nebo při hraní golfu. Pak je už na něm, aby ji tvořivým způsobem převedl do tištěné či digitalizované podoby. Hlavní je opět nastolování agendy, viz třeba průzkumy LN uvedené v úvodu. K provádění dezinformace má šéf novin partu všeho schopných starých harcovníků, k nimž dále patří i smečka ctižádostivých elévů, kteří již mají dost dlouhodobých půjček a tím i rozumu k tomu, aby bez velkých řečí psali, co je třeba. Z tohoto pekelného kruhu již není úniku, jedině odchodem. Kdo je sdostatek rozumný, ten u placeného pera zůstane. Před dveřmi napůl zkrachovaných deníků přešlapuje deset dalších zájemců o práci, které chrlí žurnalistické fakulty. A oblbovací řemeslo má v Čechách zlaté dno. Lidé si díky špatnému tisku odvykli přemýšlet a chtějí svoje mediální opiáty. A to je opravdové dno, protože jedna špatnost rodí druhou, ještě horší. Tolik české mediální peklo a italský Dante.