Půjdeš-li roklí

Víme o sobě už pár let. Překvapivě (pro mě, neustálého pochybovače) se na konci rokle otevřela před námi nádherná krajina. A dodnes s velikou úctou a bázní objevujeme její netušené obzory. Proto tento rozhovor.

Vím o Tobě, že sis prošla v životě velmi těžkým obdobím, jehož součástí bylo i psychické zhroucení a několik let trvající deprese. Také vím, že se Ti podařilo se z toho dostat a že tuto zkušenost vyhodnocuješ ve svém životě jako klíčovou a ve svých důsledcích jednoznačně pozitivní.

- Ano, říkáš to docela přesně.

Můžeš nám říct, jak to všechno začalo?

- Spouštěčem byla těžká událost, zabil se mi docela nečekaně při autohavárii přítel, se kterým jsem v té době chodila.

Kolik Ti bylo a v jaké životní etapě Tě to zastihlo?

Bylo mi 28 let, a byl to v té době už dost vážný vztah. Přítel v té době začal mluvit o tom, že by si mě chtěl vzít. Zastihlo mě to však také v situaci, kdy jsem byla několik let v silném přetažení v práci a ve „službě“, natolik, že už jsem se stejně hroutila. Už v době, než se to stalo, jsem uvažovala, co mám dělat, že mi z toho přetažení snad jednoho dne přeskočí. Takže když se stalo toto, naprosto jsem se složila. Už jsem neměla vůbec žádné síly ještě zvládnout tohle. Rozjely se mi potom deprese a neuvěřitelné životní stavy - kromě jiného sebevražedné nálady, sociální fóbie jak řemen, nemohla jsem s lidma ani mluvit, bála jsem se jich. Do té doby jsem byla sangvinik a společenský člověk, nikdy jsem nechápala lidi, co hledají „smysl života“, ptala jsem se „jejdamane, co to jako hledají? Dyť život je sám o sobě zajímavej a plnej.“ Jenže najednou jsem měla před sebou černou díru nicoty – a žádnou sílu s čímkoli nějak bojovat, nebo začínat celej život znovu.

Takže spouštěčem byla náhlá smrt Tvého přítele. Pamatuješ si na tu chvíli, kdy sis plně uvědomila, že tu už nikdy nebude?

No, takhle to nebylo. Člověku to docházelo postupně. Ten šok, a lapání po dechu, a pocit prázdnoty postupně rostl, a umocňoval se. Pamatuju se na ráno – tak 14 dní poté, kdy jsem se ráno vzbudila budíkem, byla jsem trochu mimo, a začla jsem se vzpamatovávat, kde to jsem a co se děje, a měla jsem strašně úlevný pocit, „aha, to se mi jen zdálo. Fuj, to bylo vošklivý.“ V hlavě jsem to měla tak jaksi snově prožívaný a pomotaný. A pak to pozvolný uvědomění, že to NEBYL sen, že to je fakt pravda. To bylo teda docela zlý. Na to se pamatuju hrozně škaredě a silně. Ale nejhorší to kupodivu nebylo krátce poté, ale spíš až pár měsíců poté (tak 3 – 6 měsíců) – kdy odezněl emotivní šok, a zůstala bolest, prázdnota, vyčerpanost, nepochopení, samota, únava, neschopnost, nevědomí, jak začít život znova.

Přemýšlela jsi, jak se bude Tvůj život ubírat dál? Měla jsi obavy, jak to zvládneš?

No jeje! To se ani nedá popsat… On to byl hlavně emocionální neprostupný temný mrak. Najednou – ze dne na den – jsem byla bez blízkého vztahu, na který jsem byla zvyklá, a taky jsem ztratila ze dne na den svůj styl života. Ze dne na den jsem přestala se všemi aktivitami a zůstala jsem sedět nemohoucí, neschopná s rukama v klíně doma. Taky jsem přišla za kratičkou dobu o všechny kamarády… no, přesněji řečeno, já moc nebyla schopná být s lidma. Oni mi nerozuměli, já byla úplně jinde. Já byla zoufalá, bezradná, místy jsem vyšilovala – a nikdo nevěděl, co mi na to má říct. Přítomnost lidí mi spíš dělala zle, než že by mi pomáhala, protože jsem cítila, že je „neuspokojuju“, že se mnou nejsou rádi, že nevědí, co mi mají říct, a že se mě spíš bojí, takže jsem spíš dvojnásob silně a bolavě cítila svou vzdálenost a nedostatečnost. Ani jejich rady mi nepomáhaly, spíš naopak. Vnímala jsem jak jsou plytké, povrchní – jak mi vůbec nepomáhají, spíš mě unavuje..a podivně zraňuje ta neschopnost pochopení, ty „rychlé rady“, kterýma člověk vlastně říká: „Ty naděláš! Kdyby ses víc snažila – a udělala TUHLE věc, a TUHLE, tak by Ti nebylo tak špatně. Takže – jestli je ti špatně, je to vlastně tvoje chyba, že to neděláš tak chytře, jak ti radím, a jak bych to dělal – a zvládal!- já.“ Jednak to zlehčí tu – oprávněnou – bolest, a jednak to obviní, a ještě zatíží pocitem viny, selhání, nezvládání – a vlastně přitíží pocitem neschopnosti, a určitýho – skrytýho - souzení. Což je opak od pochopení, blízkosti, podpory, přijetí a pozdvižení. Musím říct, že se na ty lidi ale nezlobím. Oni byli skutečně bezradní, a já bych taky tehdy nevěděla, co mně vlastně mám říct:-). Takže já je docela chápu. A asi by mi stejně nikdo moc nepomohl, stejně to asi spíš bylo na to, abych si to prožila v samotě. Lidi by mi asi stejně nepomohli. No, ale k otázce: To se nedá úplně popsat… člověk samozřejmě – po odeznění prvního šoku a nastoupení té deprese - horečně přemýšlí, jak z toho černýho mraku ven, a horečně zkouší všechno, jak to má zvládat. Já (zprvu) moc nepřemýšlela o nějaké „celoživotní koncepci“(o tom, jak dál směrovat svůj život). Spíš jsem hledala způsob, jak přežít den. Jak to udělat, abych se zbavila těch hrozných, tíživých a úplně všeprostupujících, nesetřepatelných hrozných pocitů.
K mé hrůze – strašně dlouho nic nezabíralo. Samozřejmě, že člověk napřed vyzkouší všechno, co do té doby používal na těžký situace, a vůbec – všechno co se nabízí, co ví, zná, co ho napadá, co si přečte... V tom je taky bolest těch „rychlých rad“ od lidí – copak si fakt myslí, že ty první se nabízející, prvoplánové rady člověk nevyzkoušel? Že je vážně tak hloupej, a nesvéprávnej? To člověka v trápení úplně zaráží. A uráží. Žádná z – dříve osvědčených – rad a metod, postupů či technik, nebo obyčejných do té doby použitelných životních ... „praktik“, nebo jak to říct – nezabírala.

Co to udělalo s Tvým tehdejším životem, jaký vliv Tvé zhroucení mělo například na Tvou práci?

No.. takhle: do té doby jsem vedla docela hektickej život, spousta přátel, aktivit. Chodila jsem do studentskýho křesťanskýho hnutí už na výšce, a zůstala jsem tam i po škole. Byla jsem tam velmi aktivní, měla jsem tam spoustu věcí na starosti a na „zodpovědnost“. Ale ta kombinace: přes den práce - večer aktivity – prakticky žádnej odpočinek mě za těch pět let dostala na pokraj sil. Teď se můj život zredukoval na chození do práce a spánek doma. Takže: vliv na zaměstnání.. prvoplánově ne – myslím, že se to zas tak moc poznalo, kromě toho, že jsem začala práci dělat pomalej, a více ji odbývat; ale díky tomu, že jsem už předtím měla vysokou laťku, a navíc ve mně fakt i v téhle situaci převládal zbytkový pocit zodpovědnosti a vrozená životní poctivost, tak se to asi nepoznalo. Ale na mých nervech se to poznalo. A taky – vrhla jsem na tu práci naprosto všechnu zbývající energii, co jsem měla. Věděla jsem, že ještě přijít o práci, tak jsem úplně v p… Nutno poznamenat, že právě v téhle době jsem pochopila, že jsem tu práci předtím dělala hloupě, zbytečně přehnaně pečlivě a rozsáhle. V téhle době jsem se naučila rozlišovat důležité od nedůležitého. Zbytečné, nadbytečné a přehnané věci, které jsem předtím ve své mladické snaživosti přeháněla, jsem úplně vypustila. To mi zůstalo doteď. Myslím, že mi to vážně dost pomohlo. Protože mi i v té době zůstalo základní vnímání, jestli jsou ty věci dobré, nebo ne (nějaký zbytkový cit pro kvalitu), akorát jsem je očesala od nadbytečností, kudrlinek, a zbytečných přílepků.

Jaké emoce u Tebe v té době převažovaly? Cítila jsi vztek, strach, smutek? Trpěla jsi depresemi?

Napřed hlavně strašná osamělost, pocit opuštěnosti, strach z lidí, vzdálenost od lidí, nepochopení od nikoho. Chybějící někdo blízkej, kdo by se o mě opravdu zajímal a byl opravdu se mnou. Zůstala mi v té době vlastně jen jedna kámoška, která taky prožila deprese, a která to všechno prožívala se mnou. Ale byla jediná, a žila moc daleko, takže jsme se kontaktovaly vždycky 1x denně – zbývajících 23 a půl hodiny jsem byla nejosamělejší v duši, bezprizorná. Ale pak tam byla taková celková vnitřní bolest… těžko se to popisuje. Byl tam i šok, a hněv na Boha, pocit zrady. Pocit úplné ztráty všech jistot. Blízkýho vztahu, vlastně nejbližšího – to je jistota, že „tu někdo vždycky je“. Ztráta dosavadního letitýho způsobu života. Ztráta přátel. Ale vlastně i ztráta své vlastní povahy, - sangvinismu, veselosti, spokojenosti, síly, akčnosti, energie, schopnosti zvládat věci a bojovat s věcma, radosti ze života, i z obyčejných maličkostí. No – absolutní bezprizornost. Myslím, že ztráta všeho, co jsem měla (s výjimkou materiálních věcí) a pro co jsem žila. A taky - z čeho jsem žila. Úplná ztráta všeho, co do té doby fungovalo. A navíc neschopnost se s tím prát, nezpůsobilost – i v tom vyčerpání, vyhoření, zmatení, panice, bezradnosti - s tím cokoliv udělat, nevědomí, co s tím. Všechny dosavadní životní mechanismy na tom selhaly, a vyhořely. Nefungovalo nic. Nevěděla jsem co s tím. Absolutně. Nic nezabíralo. Jenom všudypřítomná bolest, temnota, prázdnota, duše bez sil… Ale nejhorší asi bylo, že se mi pocuchaly nervy, a přestala jsem být normální. Vůbec jsem neměla standardní reakce. V podstatě jsem furt brečela, vše mě dostalo, byla jsem úzkostná, uječená, hysterická, ustrašená, zoufalá – no ty nervy nebyly v pořádku. Bála jsem se, že mi přeskočí. Chvilkama se to k tomu přichylovalo a blížilo, a já prožívala hroznou hrůzu, že už mi v té hlavě cvakne, a odvezou mě do Černovic, a už to bude nevratné – že se fakt zblázním. Já byla úplně vyřízená.

Měla jsi někdy chuť z té situace jakkoli uniknout?

Rozhodně ano. Kdybych měla odvahu sáhnout si na život, tak bych to udělala. Přála jsem si umřít. Velice. Jo, a taky jsem nějaký čas trochu pila. Asi rok. Ale ne moc. Mě z toho nebylo moc dobře.

Měla jsi možnost prožít si smutek?

No jéje=514;! Několik let. První rok jsem jenom křičela na Boha, a plakala. Pak ty další roky už trochu míň, ale furt dost. Mělo to podle mýho názoru velkej význam, hodně mi to pomohlo. Odžít si to jenom, odžít si ten smutek, ten nářek…

A co ten pocit prázdnoty – jak ses s tím vyrovnala?

Vyrovnala… to není výstižné slovo. On to byl spíš těžko popsatelnej proces. Nejvíc se dá asi říct, že já jsem se naučila žít z tý lásky. To, co čte člověk u mystiků a světců, a jsou to jakoby jenom prázdný slova, tak najednou ožilo, a stalo se mi fakt funkčním a živoucím.
Posupovalo to tak, že: napřed jsem začala být vnímavější, na to co je fakt pro mě. Když jsem četla knížku, nebo poslouchala, co mi někdo říkal, tak jsem začala být vnímavější na to, rozlišit, co je fakt pro mě, a co ne. To samé i s tím Bohem. Že jsem začala být vnímavější na to, co mi fakt chce říct. Nemohla jsem si dovolit komfort toho používat nefunkční „plky“. Musela jsem se naučit být vnímavá na to, co je opravdu pro mě – u čeho mi „srdce poskočí“ – zkrátka, samo mi signalizuje, dává najevo, že to je pro mně. Souběžně s tím jsem s Bohem začínala mluvit úplně jinak než dřív. Pravdivě. Začala jsem Mu říkat úplně pravdivě jak se cítím. Dřív bych to vnímala jako rouhání, a jako nepřijatelné – ale ted jsem najednou vnímala, že to je jediné možné: mluvit s Ním Opravdově. Bez řečí, co „bych měla před Bohem říkat“. Začala jsem říkat to, co jsem Mu Opravdu měla vnitřní potřebu, touhu říct. Sice to byly hodně hádky, ale On na mě reagoval s překvapivým pochopením, soucitem, citlivostí, jemností, spolubolestí. A vždycky jsem jaksi vnímala, že Ho bolí moje bolest. A že stojí na mojí straně. Nikdy mě nijak „neokřikl“, když jsem přicházela s pravdivými, poctivými slovy, co ve mně fakt byly. Vždycky reagoval..až něžně. To opakovaný setkávání s tou láskou, láskyplnou reakcí, něhou mě změnilo. Začala jsem vnímat, že je se mnou – stále se mnou – bytost plná pochopení, něhy a vlídnosti. Je nepopsatelné, co to všechno změnilo. Úplně všechno. Totiž, neměla jsem NIC jiného. Nic. Všechno ostatní shořelo, zmizelo, nebylo… zázrakem se taky nic ne a ne změnit. A tak mi zbylo jenom to blízký přátelství s Ním. To jsem měla po ruce vždycky. Ale bylo tak dobrý, tak úlevný, tak blízký, laskavý, pomáhající, nesoudící… nepopsatelný. Takové míry lásky by nebyl schopen žádný člověk. Žádný souzení, jenom vlídnost, pochopení. Podotýkám, že jsem byla překvapená, já ho do té doby takto nevnímala. Když jsem se ho na to ptala, proč jsem Ho takto nevnímala, řek mi: „protože bys mě takto tehdy nebyla schopná přijmout.“ I sám mě učil chápat sebe: když jsem na sebe byla naštvaná, říkal mi: „Chceš po sobě víc, než já po Tobě. Nebuď na sebe tak přísná, chápej se taky trochu. Máš to tak těžký…“ To bylo zajímavý. I to, že to věděl, ale neodňal mi to. Ale byl na mě nesmírně vlídnej, hodnej. Ted už chápu, proč to tak bylo. Ukazoval mi, a postupně učil vrůstat, a ozřejmoval mi – i skrze tu cestu černým údolím – to nejvzácnější, co na tomto světě existuje: lásku, láskyplnej vztah. A ukázal mi taky cenu toho: prožila jsem si, že To Stačí. Že vposledku – tohle ke štastnýmu životu fakt stačí.
Tak tohle byla asi moje nejkardinálnější změna, a objev, a tohle mě taky uzdravilo. Každodenní kontakt s láskou, s láskyplnou, chápavou reakcí mě uzdravil. Šlo to pomalu, dlouho jsem ani nevnímala, že se něco lepší. Až za pár měsíců a let už to začalo být zřejmé. A dnes jsem asi nejzdravější, co jsem kdy byla. Protože mám hluboko v sobě prožitek té neosamělosti, přátelství, bytostné milovanosti, blízkosti.
Problém pro lidi v této věci je, že nestačí to VĚDĚT, člověk to musí zakusit na rovině Prožívání. Teď nemyslím (jenom) pocity. Pocitově mi bylo blbě. Ta rovina prožívání … to je něco vevnitř, taková jako „dotýkací“ rovina. Myslím, že to je ta rovina , co s ní pracují terapeuti a terapie. Něco, kde se to dotýká vnitřního vnímání, vnitřního prožívání. Neumím to popsat, ani uchopit. Ale je to něco vevnitř ve člověku. Hlouběji než pocity, a než myšlenky..

Cítila jsi oporu v rodině?

Rodiče byli fajn, ale příliš vzdálení na to, aby mi to pomohlo. Akorát ségra – ta mi hodně pomohla. Měla neuvěřitelnej, nečekanej soucit (ona jinak moc měkká teda není).

Neuvažovala jsi o vyhledání odborné pomoci?

Ano, vícekrát. Tady je to těžší vysvětlit: já měla pocit, že si na to stejně musím přijít sama. Že mi v tom sebemoudřejší člověk, ani pilulky nepomůžou. Tady chci zdůraznit – tohle bych nikomu moc nedoporučovala – ale já od toho Boha vnímala, že si pro ty pilulky jít nemám. Že to mám vybojovat sama. Ale upozorňuju a podtrhuju, že už jsem více lidí pro pilulky sama „ukecala“ – a vnímala jsem od Boha v tomto směru velkou podporu. Ba dokonce několikrát jsem v rozhovoru s člověkem v utrpení cítila z Boží strany veliký volání tímto směrem… až nucení a přemlouvání do toho. Aby nezůstali na svůj boj sami, bez pomoci chemie. To, že to po mně chtěl jinak, je věc individuálního, osobního příběhu. Ale jsem přesvědčena, že obecně chce spíš dopřát úlevu, i přes prášky. Ale taky jsem přesvědčena, že po mně to vážně chtěl jinak, - a bylo to tak dobře. Objevila jsem díky tomu neskutečně cenný věci..

Pomohla Ti víra nebo nějaké společenství?

No, víra… víra mi nepomohla. Pomohl mi Bůh. Fakt. To je hroznej rozdíl. Víra je „věc“. Metoda, praktika. Ale Bůh je Někdo (ne „něco“, ne „praktika, metoda, poučka“). Někdo, kdo to – prostě jenom prošel se mnou. Nedal mi uzdravení jako zázrak. Ale poskytl mi oporu, podporu, blízkost (tím i sílu jít dál). A docela často i nějakou radu, nebo nějaký „slovo“, který mě posunulo o nejbližší krůček dál. Ale šel to se mnou jenom ze dne na den. Ne víc, než to. Krůček po krůčku. Den za dnem. Nedal mi to uzdravení zázrakem, nebo shora. Ale strašně jsme se sblížili, za tu dobu. Byl mi hrozně blízko, a byl na mě hrozně hodnej, a chápavej (i přesto, že jsem mu nadávala, docela hodně). Byl hrozně spolutrpící… to jsem teda vnímala hodně. Že trpí mým utrpení. Ale že mi to z nějakýho důvodu nemůže odejmout.

Co Ti dodávalo sílu? Co Tě motivovalo jít dál?

Tak motivovala mě jenom bolest… Protože to chce člověk jediné: aby to přestalo, aby to už skončilo (ta vnitřní bolest). Zkrátka – hledala jsem něco, co mi pomůže se z toho dostat. Přesněji řečeno, co bude dost silné nato, aby mi to pomohlo: protože běžné věci, a běžné praktiky (i ty náboženské, křesťanské) nezabíraly, nepomáhaly mi. No, a co mi dodávalo sílu: asi jenom 2 věci: společenství blízkých „člověků“ - nechci říct lidí, protože to zní, jakoby jich bylo hodně a byla to masová záležitost – ale to nebyla. A společenství Boha. Napřed k těm lidem: zůstala mi (s trochou nepřesnosti, či nadsázky) vlastně jenom jedna kamarádka, která mi rozuměla – a to byla holka, která taky měla deprese; no vlastně ještě trochu byla v nich. Tak ta byla se mnou hodně nablízko. Bydlela mimo Brno – takže mi volávala nebo jsme si psaly rozsáhlé emaily každý den. To mě teda velice drželo. Jednou mi volala trochu hystericky, protože jsem se den neozvala na email, a přiznala mi, že se bála (a že se bojí), jestli jsem si něco neudělala. To mě překvapilo, ale aji dojalo. Prostě – byl to člověk, kterej to nesl se mnou, a byl v tom se mnou, a byl ochotnej vstupovat do té bolesti se mnou, a prožívat ji se mnou. Moc mi to pomohlo. Víc než „rady“ a poučky mnohých. Pamatuju si, jak jednou jsem jí volala úplně na dně, a plakala do telefonu, protože se mi zrovna stalo k tomu všemu ještě něco dalšího hrozného, a ona mlčela asi minutu, já už jsem myslela, že sme se ztratily ze signálu, a pak jenom potichu řekla: "Omlouvám se za výrazy", ale takhle to řekla – a bylo to tak dobře: „ To je v pr…“ Neumím popsat, jak moc mi to pomohlo. Asi nejvíc to, že vůbec někdo chápe, jak mi je. Že to někdo cítí jako já, a prožívá se mnou. A neříká mi ty rychlý rady, ani to nezlehčuje. A zvláštní bylo, že takhle nějak jsem cítila a prožívala i Boha. Takovýho blízkýho, chápajícího, na mý straně… Do té doby jsem Ho vnímala jako … vzdáleného, majícího na mě požadavky, stále nespokojeného. Totiž, takhle – já nebyla formální věřící ani do té doby! Ani náhodou!!! Já byla naopak velmi aktivní křestanka, až moc aktivní, se srdcem zapáleným pro „Boží záležitosti“. Ale Boha jsem vnímala spíš jako náročného, požadavkovitého, stále se mnou nespokojeného. Protože ať se člověk snaží, jak chce – zůstává člověkem, - a furt dělá nějaké chyby a hříchy a nedostatky a nesprávnosti a nezvládnutí, a tak. A já myslela, že Bůh je se mnou v zásadě pořád nespokojen. Popravdě řečeno – aji trochu znechucen. Až v téhle situaci jsem Ho najednou začala vnímat a cítit jinak. Jako toho, kdo mi pláče po boku, když pláču já, - a trpí mým utrpením. Prožila jsem to na lavičce, když jsem brečela, a byla tam se mnou moje ségra, docela drsná ženská, - ale taky brečela. A najednou jsem vnímala, tušila, že tam je i ten Kristus – a vnímala jsem překvapeně, že pláče taky. Že jestliže moje ségra – taková drsňačka – pláče nad mým utrpením, a trpí mou bolestí, čím spíše On. Taky jsem vnímala, jak mě uklidňuje, několikrát jsem prožila takový vjem, jak mě objal – chtěla jsem mluvit a panicky, freneticky chrlit, - a On mi opakovaně položil ruku na pusu. Vždycky, když jsem chtěla začít mluvit, tak mi zase položil ruku na pusu. Až jsem se uklidnila. A vnímala jsem, že On to cítí, jak se cítím, že to VÍ, - že prožívá to, co prožívám, a cítí, co já cítím. Že Mu to nemusím říkat – že to ví. A poprvé jsem vnímala, jak moc je na mojí straně… jak nestojí proti mně, a není ze mě znechucen, a nespokojen, ale je plnej soucitu, pochopení, laskavosti, bolestiplné něhy. Neodňal mi tu těžkost – ale byl se mnou v nesmírné blízkosti a lásce. Když jsem jednou nadávala a volala: „… a ke všemu to ještě nemá žádnej smysl!!“ tak jsem vnímala, jak hrozně smutným hlasem řekl: „Ani netušíš, jak obrovskej smysl to má…“ Ted už Ho chápu. Já jsem skrze to objevila, a pochopila TOLIK věcí! Který bych bez té bolesti Nikdy nepochopila… Pustím ti teď jednu píseň, která pro mně prožitek a pochopení té lásky trochu vystihuje a která - ač původně vůbec není o Kristu - mě provázela celou tou dobou. Vnímala jsem opakovaně, že mně ji zpívá Kristus, a zase zpětně moje srdce jemu. Docela vystihuje to, o čem se neuměle pokouším mluvit. Druhý já, Ready Kirken.

Změnily se nějak Tvoje životní cíle a způsob Tvýho života?

Změnilo se úplně všechno. Úplně všechno. Dneska považuju za nejdůležitější blízký vztahy (vztah s Bohem, vztah s blízkýma lidima), a lásku. Všechno ostatní je nedůležité, podružné, nevýznamné – nezáleží na tom. Měla jsem velké cíle, velké věci – směřovalo to do úspěchu a do výkonu. Ale ted už to tak není. Vůbec to tak nevidím. Výsledky a výkony jsou mi úplně jedno. ( i na křesťanskym poli ). Samozřejmě, pracuju, i v životě, i v práci, nějak, a snažím se. Ale není to to, „čím žiju“. Pracuju poctivě spíš proto, že mě to jinak nebaví, a taky že to tak vnímám od Boha (jako nějaký pozvání do úplnýho, poctivýho života). Ale ne pro ty výsledky, a výkony – a hlavně ne pro pocit úspěchu. To je mi úplně jedno. Úspěch – dobrý. Neúspěch – taky dobrý. Záleží mi jenom na vztahách, na prožívané a uvědomované lásce. To nemusí být hned jenom ta partnerská, jde to i na hodně blízké přátelské, nebo zvlášt té Boží lásce, vztahu. Celý ty roky můj vnitřek neměl nic jinýho, co by měl, a já jsem – na dně - zjistila, jak jsem v tom vnitřně uklidněná, šťastná. Jak mi to stačí ke štěstí. A způsob života se mi změnil taky. Už nechci investovat do aktivit, a dění („služby“). Chci jediné. Být vnitřně spokojená, šťastná. Nemusím být úspěšná, stačí, když budu vyrovnaná, vnitřně štastná. Dospěla jsem k závěru, že nejvíc, čím pomůžu lidstvu ;), je to, když budu šťastná. Jsem-li totiž šťastná, mám najednou sílu na druhé. Mám uvolněnost a radost a spokojenost je potěšit, pobýt s nima. A taky – na světě je TAK MÁLO vnitřně zdravých, a skutečně štastných lidí! Tak to je můj hlavní cíl. Hlavní úkol. To mi kdysi říkal ten Bůh, když jsem vztekle řešila hloupost církví: řek mi: „To není Tvůj úkol.“ - „Tvůj úkol seš – Ty.“;-) Když jsem já vyrovnaná, vnitřně vyladěná, a šťastná, jsem i uvolněná, vnímavá na lidi, a na Boha, a na to, co by po mě chtěl.

Jakou dobu Ti trvalo, než se situace „stabilizovala“?

Asi 6 let na to, abych se dostala z nejhoršího. Pak ještě 3 roky na dozvuky. Ale teď jsem skutečně štastnej člověk. Tak, jak jsem asi nikdy v životě nebyla.

Kdybys měla říct: kdo Ti byl největší oporou?

Trojice. Vnímala jsem velký přátelství Krista, byl pořád se mnou, pořád mi po boku. V každé situaci v soucitu, v laskavosti, v pochopení, a vždycky v neuvěřitelné citlivosti a jemnosti. A zmiňovaná kamarádka. Taky její pochopení, vždycky stání na mojí straně, prožívání mojí bolesti se mnou, soucit, spolutrpění mým utrpením. A taky moje ségra – pařmenka, a silná ženská, taková drsná – ale jezdila kvůli mně z Prahy za mnou na víkendy, i když mohla mít určitě mnohem atraktivnější program.

Na základě toho, o čem jsi mluvila , cos prožila, udělala bys něco „jinak“ ?

Právě tím, že jsem teď moudřejší – tak bych všechno dělala jinak. Ale tak, jak jsem to šla, jsem to náhodou šla asi i docela dobře. Akorát těch slepejch uliček, než jsem to našla…Co bych dělala jinak?
- Našla bych si člověka, kterej je moudrej a zkušenej, a prožil nějakou podobnou situaci. To asi pomáhá nejvíc. Dobrej rádce, poradce je nad zlato.
- Možná bych si i šla pro ty antidepresiva – hodně mi to mohlo ulehčit. Ale to bych nesměla vnímat Jeho „pro Tebe tuto cestu nemám“. Podotýkám, že si myslím, že pro mnoho lidí ano, a je hloupé to odmítat.
- Hlavně: nevyšilovala bych tak. Ta panika, a šílení totiž ničemu nepomůže. A člověk soustředěním, a vnitřním bojováním dokáže zázraky! Panika se u člověka někdy může rozjíždět i díky jakési vnitřní nekázni (poznámka: ve vážnějších případech to ovšem nemusí být věci vnitřní nekázně – některým lidem se uleví až po dobré odborné pomoci). Nemyslím to zle, já to taky zpočátku nedokázala, a On mi to nijak nevyčítal. Spíš se mě to snažil pomaloučku naučit. Ale já s překvapením zjistila, že to vůbec JDE, se něco takovýho naučit. Celej jeden rok mě Bůh učil jedno jediné: „Pokoj“. To mi říkal skoro každý den: „Dnes máš jediný úkol: udržet pokoj.“
- Snažila bych se o vnitřní vnímavost, co je pro mě. To jsem se taky učila dlouho. Nečíst knihy jako „hltač“, na množství, a na „chytrý myšlenky“. Ale s vnitřní vnímavostí, co je fakt Věta PRO MĚ. To člověk je schopen vycítit, ale nesmí být hltač, a myslet jenom mozkem. Musí taky vnímat srdcem. Ale k tomu ho bolest a deprese disponují docela solidně, protože si zatrachtile brzo všimne, co funguje, a co zní možná dobře, ale je to – pro můj konkrétní příběh – úplně k ničemu. Mrtvý slova. To člověk začne odlišovat od „živých slov“. Já tomu po křestansku říkám Duch svatý. No ale hlavně ta láska. Začala bych na to reagovat dřív, protože bych chápala, o co tu jde.

Moc děkuji za rozhovor. Snad může Tvoje silná zkušenost někomu v těžké životní situaci přinést inspiraci, pomoc, či naději.