Koinonia duchovních lidí tedy připomíná svérázně naladěný orchestr, kde každý hraje za sebe a přitom s druhými. Jak se spiritualita dělá, o tom se těžko mluví, proto na to jdeme od lesa. Prozatímní postup oddělil sféru potřeb, i náboženských, ukázal jednotlivé hraniční přechody mezi různými životními stavy, popsal na příkladech příslušné pocity, které je doprovázely. Pan Novák získal dlouhodobý „cit“ pro spiritualitu, má naladěno a patří do orchestru existenciálních umělců, jež umí žít tím, že bytují svobodně, tvořivě a s nepřekonatelnou elegancí. Jak podobný „cit pro život“ vypadá v praxi? Cituji jedno anonymní vyznání popisující kontemplativní život v českém reálu.

„Pod kontemplací jsem si představovala něco zvláštního, byla jsem ovlivněná náboženskou literaturou. Protože doma to nebylo jednoduché a les byl blízko, měla jsem tam svá oblíbená místa, nejvíce jednu krásnou borovici, ze které byl nádherný pohled na západy slunce. Nevím, jak přesně popsat své naladění, ale velmi stručně se o to pokusím. Už jen to, že jsem, že dýchám, mě obohacuje, nejen každý nádech a vzduch, ale zároveň s ním i vůně, stačí se jen vnímat. Voní mi každé roční období, jiskřivá zima, blátivé jaro, vysušené léto, můj nejmilejší podzim, voní mi západy slunce. V současné době mi „voní“ i ranní modlitba, některé doma slavené svátky. Stačí se zklidnit a naladit. Jsou to okamžiky, kdy nepromýšlím žádné touhy, nic neobjevuji, protože nemám potřebu, stačí být.“

Komu voní ranní vstávání do práce, modlitba či borovice, ten žije v jiném světě než smrtelník s ekonomicky založeným čichovým ústrojím. Popisované naladění není na tón (viz minulé zamyšlení) či na barvu, ale na vůni. Z hlediska sledované cesty citu pro duchovno mají jedno společné, totiž všechno. Osobnosti probuzené do vůně, barvy či tónu mají <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=367">společný svět</a>. Proto nemohou být idioti, i když v ekonomice na míru šitých potřeb žijí stejně závazně jako my všichni. Jak se ukazuje svět viděný citem pro duchovní vůně, barvy či tóny? Realita se neukazuje tak, že by byla nasvícena reflektorem potřeb. Naopak se zahaluje do určitého příšeří, kde se věci jeví pokaždé trochu jinak a pokaždé přitažlivě a nově. Pokud se na borovici podívá ekonomický pohled, vidí „něco“ potřebné k tomu, „aby“… Taková borovice je například něco potřebného k tomu, aby tady bylo hezky a aby se neohřívala zeměkoule. Nebo se vidí pár kubíků kvalitního dřeva. Duchovní pohled nevidí věc v její objektivní podobě dané našimi potřebami a poznáním; duchovní pohled vidí znamení. Ve výkonu spirituální naladěnosti se strom nedává jako předmět ve své věcnosti, nýbrž manifestuje svou ne-věcnost, vykolejenost, zvláštnost: není tím, čím se normálně zdá být. Je něčím jiným, čím snad má být, pokud jsme správně naladěni na borovici, na její „vůni“. Symbol a znamení ukazují mimo sebe, za sebe, někam strašně daleko a přitom hodně blízko. Věc vycítěná jako znamení se stává zdrojem významu, který zvláštním způsobem zpřítomňuje celek smyslu života, celek světa. Nevíme objektivně a definičně „co“ svět a život jsou, ale zde a nyní víme, „jak“ existují pro nás. Borovice popisovaná v úryvku symbolizuje svou „vůní“, to jest svou jedinečnou přítomností v mém životě něco úplně jiného, než její faktická danost pro oči běžného diváka. Ten vidí, ale nic mu nevoní. V tomto případě někdo viděl borovici a voněl mu smysl života a tím i celý svět. Tím vzniká naladění na zcela ne-ekonomické prožívání světa a života.

Duchovní zkušenost daná popsaném prožitku posloužila k popisu toho, jak se dělá spiritualita. Dělá se tím, že se dělá; přitom se nějak (tj. naladěně, zajímavě) žije; tato naladěnost proměňuje svět tím, že v něm duchovní žena nebo muž vidí nikoliv věci, ale znamení a symboly. Tím se probuzení k symbolickému vidění liší od ekonomicky bdících spících, kteří žijí pouze ve vlastním světě. Ale potřebami utvářený svět je nám všem vlastní; tvoří přece náš společný svět, který tak dobře známe. Zhlouplá západní civilizace nemůže vinou objektivního myšlení už nic vidět, protože symbolické vidění vyprovodila do říše pohádek, dětských iluzí a fantastické literatury pro dospělé. Jinak řečeno, odmítla vidět svět jako soubor znamení nabádajících k existenciální čili <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=214">duchovní četbě</a>. Spotřební a utilitární mentalita vidí jen soubor manipulovatelných předmětů a faktů. Pak se ovšem nevidí nic jiného než dvojrozměrný reliéf původně mnohorozměrného světa, který do našeho vědomí vyrazila univerzální matrice idiotských, tedy svojských potřeb a zájmů, třebas i těch náboženských. Reliéf mince má pouze rub a líc, nic víc. Není znamením, <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=193">pouze platidlem</a>, určeným k tomu, aby se platilo a zůstalo na živu. Svět tvořený znameními není k tomu, aby se s ním „něco“ dělalo. Zpřítomňuje se v čisté gratuitě momentu, pocitu, barvy, nálady a vůně. Je živým celkem vztaženým ke smyslu našeho života. Vzbuzuje touhu, další charakteristické znamení duchovnosti.