Debata vůkol minulého příspěvku (<a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=292">XXI</a>) mne zaujala, proto hned nepokročím k nudě, nepříteli duchovního života číslo dvě. Podstatné znaky milostného nadbíhání Aleny a Honzy ukazuje na rozkochanost mimo systém kvantifikovaných potřeb, protože Érota nikdo kvantifikovat nemůže. To ovšem neznamená, že bychom neměli nějakou hlubší potřebu lásky, touhy po nesmrtelnosti, po ztraceném ráji, po božském a věčném životě atd. Jenže v této věci musí fenomenolog postupovat velmi opatrně, protože podobné abstrakce jsou nesnadno vykazatelné v běžné denní praxi. Naopak do sebe zaklesnuté dvojice najdeme v každém větším parku, zejména na jaře. Rozdíl mezi dogmatikem a fenomenologem tkví právě v tom, že filosof musí něco pozorovat, jinak nemá o čem mluvit. Víra se ukázala na rovině existence septimána jako skok do neznáma s rizikem, že to nemusí vyjít. Zamilovaný volí krok do nezajištěnosti. Chce nikoliv intelektuálně, ekonomicky, psychologicky či jinak zajištěný a vykazatelný vztah dvou osob, nýbrž touží po navázání vztahu na úrovni dvou osobností, které se potkávají v tom, co je jim jako osobnostem absolutně vlastní: jsou jedinečné, svobodné, do jisté míry rozumné a citově ovlivnitelné. Proto má víra za přímého protivníka pouze nevěru. Nedověru v sílu lásky, která má vztah Ty a Já nést a vést. Nedověra je na rozdíl od víry naprosto zřejmá a plně racionálně zdůvodnitelná: neriskuj, je to blbost, když nevíš. A navíc nedověru ospravedlňuje obecná zkušenost: z lásky se nenajíš, nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. Víra to má holt těžké: někdy musí stát pevně proti přespříliš chytrému rozumu.

Teprve nyní se můžeme podívat na jednání jednoho pána, kterého institucionální představitelé Mojžíšova náboženství nenáviděli až k smrti. Je zajímavé, jak Ježíš vysoce hodnotil víru: například úplně cizích lidí, kteří byli nejspíše vyznavači padesáti bohů najednou jako římský setník; nebo nějaké prostitutky, která jistě nechodila pravidelně do synagogy, protože by ji tam ukamenovali; nebo chválil víru kohosi, kdo se ho jen dotknul v davu. A naopak se podivoval nevěře vlastních rodáků z Nazareta, kteří to měli dobře spočítané; trpělivě vysvětloval všem, že ekonomika klanových závazků ho vůbec nezajímá, protože ani jeho vlastní příbuzní to u něj nemají lepší než nějaký výběrčí daní z Jericha. Také jen pokrčil rameny nad mladíkem, který poctivě dodržoval zákon a byl nábožný, jenže neměl, komu by věřil. Ve všech případech vidíme, že nic nevidíme: Ježíš reaguje naprosto jedinečně na cosi naprosto osobního a jedinečného. Popisované akty víry v evangeliích nemají na první pohled vůbec nic společného s náboženstvím. Až druhotně, po prokázané a tím i uzdravující víře, posílá Ježíš své rodáky za tehdejšími starozákonními faráři, aby si u nich splnili své náboženské povinnosti. Pohani mohli zůstat v klidu doma.

A to je docela zajímavý moment, jež nás vrací zpět k septimánům. Mezi Alenou a Honzou to zajiskří a pak se „něco“ začne dít. Víra je ve své podstatě právě ono zajiskření: ukazuje se jako akt existenciální důvěry v sílu vztahu mezi dvěma osobnostmi, které jsou prvotně a především osobnostmi a nikoliv náboženskými agenty. S těmi si Ježíš mnoho nerozuměl, dokonce byl hodně vzdálen i těm zákoníkům a farizeům, jež ho velmi obdivovali jako například Nikodém. Ale i tento hodný učenec se měl narodit znova, protože nejiskřil. Z fenomenologického hlediska se Ježíš ukazuje jako absolutní antropocentrik či erotoman: zajímá ho přitažlivost dvou osobností, mezi nimiž proběhne energetický výboj důvěry a odevzdání. Tento výboj provokuje „Ty“ druhého v jeho svobodné jedinečnosti; proto se musí ukázat, čím doopravdy je. Moment "zjevování se" zakládá akt víry. Věřící ukazuje své "Já" druhému "Ty". Dělá to bez dodatečného důvodu, protože v momentu, kdy jedná z víry, stojí mimo svět intelektuálního ospravedlňování. Kdo příliš zvažuje, ten obvykle neskočí, protože není hloupý. Víra navíc stojí i mimo ekonomiku potřeb. Pokud nemocný opravdu potřebuje uzdravit, zaplatí si doktora. Pokud však někdo bytostně projevuje touhu po vzkříšení mrtvého, pak riskuje a svede zápas víry s nevěrou. Kříšení mrtvých stojí mimo potřeby, protože se nedá zaplatit či vymámit. Je darem na úrovni Já a Ty, nikoliv protislužbou v systému závazků. Proto Ježíš mezi tehdejšími faráři mnoho víry nenašel. Pokud hraji roli náboženského agenta, nikdy nemusím ukazovat, čím vlastně jsem v hloubce svého Já. A ani to po mně nikdo nechce, protože kněz má především sloužit a být zbožný. A také má všechny milovat, pokud možno čtyřiadvacet hodin denně.

Ježíše zajímala víra, protože byla a je postavena mimo náboženskou a klanovou ekonomiku služeb a protislužeb. Jejím protivníkem byla a je pouze nevěra. Pokud nevěra prohrála, pak „Já“ dotyčného vyzvalo „Ty“ tohoto zajímavého pána, aby se ukázal v celé své kráse a síle. A to on dělal celkem rád. A přitom žasl a byl hrozně spokojený, protože zase něco zajímavého viděl a prožil. Jemu šlo zásadně a hluboce pouze o víru, protože věděl, že je klíčem k náboženství. Zajímal se primárně o jedinečnou osobnost, nikoliv o lidi nebo dokonce o lidstvo. Kdyby byl v ranku dobově zbožných věřících ("farizim"), tak by o římské setníky, prostitutky a malomocné ani nezavadil pohledem, protože byli kulticky nečistí, stáli mimo prostor bohoslužebné výměny duchovních statků. Jenže tohoto věřícího aktivistu zajímali bližní v jejich momentální jedinečnosti, nikoliv náboženské úkony lásky v její institucionální zaměnitelnosti a vykazatelnosti. Proto zásadně a absolutně stál o to, aby se mu každý ukázal takový, jaký doopravdy byl. A proto ho hlavní náboženští agenti chtěli zabít a povedlo se jim to. Absolutní fenomenalita druhého jako „Ty“ je možná, ale vzácná; jako v případě dvou septimánů, kteří se eroticky „poznají“. To učinili již první lidé v ráji a po nich všichni zamilovaní. Poznání druhého jako „Ty“ není a nikdy nemůže být sekundární, každý Honza a Alena je v původním smyslu Adamem a Evou. Až druhotně poznáváme osoby, čili nositele různých masek a rolí. Pomněme scholastikou moudrost, že bytí je sice první v řádu vnímání, ale až poslední v řádu poznání. I my poznáváme lidi v běžném životě nejprve a primárně jako osoby. Ale rodičovská láska nemá Honzu jako "dítě", ale jako "Ty". I dnes existují lidé, které nezajímají druzí jako osoby-agenti, ale jako osobnosti – jako naprosto jedineční bližní. Jenže poznání druhého v podobě „Ty“ není nikdy masově-náboženské, nýbrž intimně-věroučné a věrozvěstné. Jinou víru neznám. Je to fenomenologicko-biblický zázrak a nikoliv dogmaticko-věroučná nakládačka.